Otec Bernard na Vltavské

Beseda s otcem  Bernardem Říským, OFM  21. 11. 2000, upraveno

Bernard: Mám tedy povídat o sobě, nebude vám to vadit? Jak jsem k tomu františkánství přišel? To bylo, když jsem byl o něco mladší ... Víte, teď už mám tři čtvrtě století za sebou, ale budete tomu těžko věřit, byl jsem taky mladý a měl jsem všelijaké starosti a potíže, co s životem. Protože mládí, to má ideální představy, že udělá díru do světa. Jenže jak ji udělat? Chtěl jsem být vším možným, ale vždycky mi to nevyšlo.

Původně jsem chtěl být pilotem. To bylo v době, kdy se pořádala akce Tisíc nových pilotů. Jenže vzápětí jsme přišli nejen o letadla, ale i o republiku, takže to padlo. A tak jsem byl zase na vahách, protože já jsem chtěl opravdu žít, ale o životě jsem samozřejmě nevěděl nic. Co konec konců takový kluk může o životě vědět? Ale myslel jsem to upřímně, a tak jsem se setkal se svatým Františkem, vlastně jsem jím byl přímo osloven. Hledal jsem naplnění svého života a František byl pro mne zjevením, protože on se setkal s láskou. A když tenkrát prožil tuto zkušenost v lesích nad Assisi, kde se skrýval při svém hledání v jeskyních, tak potom běhal po ulicích, plakal a naříkal „Láska není milovaná, láska není milovaná.“

Na tohle pak František hledal odpověď a našel ji v tom, dát všechno. To je vlastně pramen jeho chudoby, která je odpovědí na lásku, která si zaslouží úplně všechno. A to je zase paradox lásky, že když všechno dá, tak všechno získává. A tak chtěl dát všechno - jak jinak bylo možno odpovědět na absolutní lásku, která se mu zjevila v Kristu na kříži. A jak dal všechno, tak nalezl bratry ve všem - v lidech, v přírodě i v kosmu. Protože dokud člověk něco má, tak mu to brání otevřít srdce. Jak všechno rozdá, tak všichni přijdou a vstoupí do jeho srdce.

Když jsem tohle uviděl a zažil, tak jsem zatoužil jít za Františkem a poznávat život. A to je vám velké dobrodružství! Zajímá vás taky, jak jsem poznával život? Protože jsem chtěl také dát všechno jako František, vstoupil jsem k františkánům a nakonec jsem byl po osmačtyřicátém roce vysvěcený. Bylo nás tehdy vysvěcených spousta a mysleli jsme, že uděláme díru do světa. A Pán nezapomněl na tu mou touhu poznávat život, a tak mi dal možnost poznávat ho zespoda, z toho zorného úhlu, kde se poznává opravdovost lidského srdce.

Po vysvěcení jsem dvacet měsíců byl jako vychovatel v naší koleji v Kroměříži. Soudruzi se nás tenkrát v padesátém roce potřebovali zbavit a nevěděli zrovna co s námi, tak jsme šli na vojnu k pétepákům. To jsem pak dalších dvacet měsíců poznával ten život zase zespoda - všech těch vojáčků, čistě neoficiálně, soukromě, ve vojenských nemocnicích. A bylo to velmi zajímavé, protože tam je nejtěžší se přetvařovat, a tak jsem se tam stal soukromým důvěrníkem těch chlapců a viděl jsem, jaké mají starosti.

Pak mě vyhodili z armády na rok zdravotní dovolené, a tak jsem si našel místo ve fabrice. To bylo v rámci akce „75 000 úředníků do výroby“. Na to se už asi těžko pamatujete ... Bylo to tak, že ti, co něco uměli, museli z kanceláří odejít, protože byli pro režim nespolehliví.  A tak jsem se dostal za někoho do kanceláře, protože jsem zrovna přišel z vojny. Jenže jsem se tam ani neohřál, a za půl roku si pro mě přišli soudruzi, a tak jsem zase poznával život odspoda, co to je být na samotce.

Víte, ono to není tak špatné, taková samotka. Představte si, že vás nic neruší, jenom bachař, který se občas podívá, jestli nestojíte náhodou v okně. To abyste náhodou nespadli, pochopitelně ... Měli jsme tam vlastně pravidelnou stravu, a svým způsobem i zdravou. Když je člověk nějaký ten týden úplně sám, protože ani vycházky se tam nevedly, tak je to moc dobrá věc. Ta samotka mi vydržela od března, kdy mě sebrali, až do srpna, než byl soud.

Když mi pak dali někoho na celu, tak to bylo taky zajímavé, protože tam nebyla možnost se nijak přetvařovat. Jak jste s někým zavřený na několika málo čtverečních metrech a jste s ním ve dne v noci, a když jsou to pak nejen dny, ale týdny a někdy i ten měsíc či déle, tak jeden před druhým je najednou jako nahý. Ta tělesná nahota není tak zlá jako ta nahota duše. Tam jsem do hloubky poznával, když mi tam občas dali nějakého toho parťáka, v čem ti lidi žijí a jak se ke svému současnému stavu staví. Oproti nim jsem to měl totiž celkem jednoduché, protože mně o nic nešlo. Byl jsem zavřený a odsouzený, dali mi dvanáct let za ovlivňování výchovy chlapců. Ti byli sice půl roku předtím od okresního úřadu svěřeni do mé výchovy, jenže to soud jaksi opomenul vzít v úvahu.

Víte, to je dobré, když je člověk ochoten dát všechno. Jak říkám, že jsem chtěl tenkrát poznávat život, tak jsem ho také poznával: Když jsem pak po soudu přišel na společnou celu, tak tam byl jeden řezník ze Senohrab, a ten se mě zeptal: „Kolik máš?“ Já říkám dvanáct. A on říká: „Metrů?“ Ne, „járů“. On se na to dal do smíchu, protože on měl taky dvanáct, ale jenom „metrů“, to znamenalo měsíců. No a tak měl upřímnou radost z toho, že já jsem dostal víc než on, a to celých dvanáct „járů“, tedy let. U toho jste přece taky někdy byli, když člověk udělá druhému radost, ne? Tak jsem mu ji nebral.

Dařilo se nám tam dobře, protože na Pankráci z té naší cely někdy chodili chlapci ven na dvůr na domácí práce, kradli tam psům chleba a házeli nám ho do okna, a protože jsme byli v přízemí, tak to docela šlo. Všelijaké takové věci jsme tam zažili ... Přišel k nám taky jeden zkušený kriminálník s  protézou, chyběla mu jedna ruka a jedno oko. Jak přišel, tak sundal tu protézu, vyklepal z ní cigarety a říká: „Tady máte, kluci.“ Tam bylo samozřejmě zakázáno kouřit. On byl už na to ale dávno připravený, a tak měl v té jeho protéze zapuštěné kamínky do zapalovače. To se takhle štrejchlo a hodilo to jiskru, a od ní se zapálila první cigareta a celá cimra pak kouřila a prožívala si bratrství.

Víte, můj táta byl v první světové válce v Haliči, a když po tři dny nedostali z týlu vůbec žádné jídlo, tak jeden kamarád se dostal do týlu a přinesl krajíc chleba a s tátou se rozdělil o kůrku. A na tohle táta nezapomněl až do smrti. Víte, jak je to krásné, moci se rozdělit ... To je ta chudoba, která nám dává svobodu a buduje bratrství. Takže tam byla ta Františkova zásada, že když druhý potřebuje něco, co on nemá a já to mám, tak mu to musím vrátit, protože já to mám vlastně jen půjčené a on to potřebuje. No a tím se vytváří to bratrství.

A tak jsme si to tam hezky prožili, a potom nás strkali z jednoho kriminálu do druhého. Nás kněží vždycky společně, abychom nenakazili ty ostatní mukly (to je Muž Určený K Likvidaci). Po čase přišli na to, že se máme až moc dobře, protože ono to vlastně nebylo společensky až zas tak k zahození. Byli tam chytrý lidi, a tak pokud to šlo, spisovali na všelijak získaný papír knihovnu chudých. Jeden to spisoval, druhý to studoval a další to schovával, protože se to samozřejmě nesmělo.

Za těch pár let se člověk důkladně naučil základní poučku mukla, že musí za prvé dobře vědět, kolik je hodin, protože hodiny nemá, za druhé, kde je bachař, protože ten se skrývá, a za třetí, co bude k obědu, protože to taky vždycky bylo tajný. No a tak jsme se zkrátka pěkně sžili a poznávali ten život, víte, tak hezky, bez příkras.

V padesátém šestém roce, když už se mluvilo o tom, že se bude propouštět, tak v Leopoldově pustili nás kněze mezi ostatní. To měli pak ale opravdu průšvih, protože na všech celách se pak večer muklové modlili, chytli to od nás kněží. Potom ale přišly maďarské události, o propouštění už zase bylo ticho, a nás rychle stáhli na izolaci na „Vatikán“, a tam jsme čekali až do šedesátého roku. No to nic, tím jenom chci říct, že jsem moc vděčný Pánu za toto poznávání života.

Když jsem přišel domů, tak mezitím táta umřel a máma si řekla, že neumře, dokud se nevrátím, a taky to dodržela, aby nám nesebrali barák, protože já měl konfiskaci všeho majetku. Nastoupil jsem jako pomocný dělník ve Vinoři. Mělo to své výhody, pracoval jsem na rozvážce a tak jsem přišel do styku se všemi zaměstnanci. Kluci si mě překřtili, říkali: „Karle, pojď sem.“ Já říkám: „Jmenuji se mnoha jmény, ale Karel ještě ne.“ „A přece, budeš Karel.“ A od té doby jsem taky Karel.  Pracoval jsem tam přes osm let a stal jsem se zase takovým důvěrníkem všech těch kluků a byl jsem za to vděčný Pánu.

Víte, když jsem ještě jezdil do školy vlakem z Vršovic do Berouna, tak tam se mnou dojížděli dělníci do železáren v Králově Dvoře, a když jsem mluvil o církvi, tak mi hanlivě říkali černoprdelníček. Ale když jsem skoro po dvaceti letech odcházel z fabriky - tam se taky nemůžete nijak přetvařovat, když jste tam jeden vedle druhého na pracovišti taková léta -  tak mi jeden říkal: „Víš, Karle, tobě je snadné věřit, ty jsi chytrý, ale co my blbí?“ No a tak jsem prožil tenhle kus života.

Potom si na mě v osmašedesátém vzpomněl jeden kamarád, seděli jsme spolu předtím v Jáchymovsku a on se pak zase dostal na své místo na Litoměřicku, abych tam šel na faru. Máma už byla nemocná, měla Parkinsona, a tak říkal, že odtamtud budu moci za ní jezdit každý den domů do Staré Boleslavi, aby nebyla sama. Když jsem se loučil se svými kamarády z fabriky, tak se mě ptali: „A kolik tam budeš mít?“ Protože my jsme přebírali zrovna z Avie výrobu vejtřasek, těch náklaďáků, jestli vám to ještě něco říká, a měl jsem tam být kontrolorem za 1800 korun. Odpověděl jsem jim: „No, tak základ 585 korun.“ Oni mi říkali: „Karle, to ale musíš vzít, protože ty jdeš k svýmu“. To bylo takový hezký, stejně jako když potom někteří říkali: „Hele, Karle, musíš se tam za nás modlit.“  

Tak se přece jenom změnilo moje postavení v jejích očích, pro ně už jsem nebyl černoprdelník, protože jsem se snažil skutečně být každému bratrem a ti kluci to cítili, i když mně občas řekli: „Karle, ty jsi takový vůl, ty s těmi ženskými nechceš vůbec nic mít.“ Tak jsem to bral s humorem a měli mě rádi a já je taky a přišli pak za mnou na faru na Mělník, protože to nebylo daleko, alespoň někteří z nich. Když jsem byl jednou na pohřbu ve Vinoři, tak mně bývalí kamarádi z fabriky říkali: „Karle, zůstaň tady s námi, my tu nemáme faráře“. Přestože někteří z nich byli soudruzi, tak to nikomu nevadilo, že jsem farář, protože cítili, že jsem jejich bratr.

Na Vysokou u Mělníka, co mám faru, se teď na mě lidi jezdí dívat jako na exota, co se tak snadno nenajde, a teď jste si mě dotáhli až sem, abyste mě viděli zblízka a mohli si na mě sáhnout.

Petr: Když už se tak cítíte, tak tady v sále vidíte další exoty, kteří si usmysleli chodit na tyhle přednášky, takže se vlastně k sobě hodíme. To je moc krásné, co říkáte, a někdy mi docela připadá, že ...

Bernard (skočí mu do řeči): To už mi zase vykáte? Mám totiž takovou praxi z kriminálu, že když nám někdo chtěl vykat, aby jemu bylo vykáno, tak byl cizí. A vykali jsme jenom bonzákům, kterým se nedalo věřit. Když jsem přišel domů, tak jsem to zavedl taky. I ve fabrice, protože když mi ředitel říkal „ty soudruhu“, proč bych mu tak neříkal já, tam to bylo celkem jednoduché. Ale máma to dost těžko nesla a říkala: „Pamatuj si, chlapče, že táta říkal, že se snáz řekne ty vole než vy vole. Já na to děl, že stejně duchu českého jazyka odpovídá, že: „Pane, vy jste ale vůl.“ A tak jsem si to tykání více méně udržel a myslím, že bychom v tom mohli pokračovat, i tady, ne?

Tak dál: Františkáni nejsou mniši, ale řeholníci. Víte, jaký je mezi tím rozdíl? Mnišství vzniklo za sv. Benedikta, to máte začátek šestého století, jako první forma řeholního, čili zasvěceného života. Spočívalo v tom, že když tam někdo vstoupil, byl napřed vyzkoušen a pak přijat do budování Božího království na zemi, a to se budovalo i ručně. Proto se na odlehlých místech klučily lesy a vznikala tam centra vzdělanosti. Pak do toho přišlo stěhování národů. Oni to ti naši stěhující se předkové neměli taky lehké, třeba náš praotec Čech, ten když šel pěšky, tak moc bot neroztrhal, protože je neměl, a nebylo ani pravidlem, že by se museli každý den najíst, když jim zrovna něco nepadlo pod ruku. A teď když takoví prostí lidé viděli, jak ti mniši žijí, tak si řekli, že je lepší přece jenom někde se usadit a začít hospodařit. Kromě toho měli mniši svoji školu, protože bylo potřebí, aby taky vychovali nějaký dorost. Časem se mezi nimi našli učení lidé, vlastně celá antická literatura se nám dochovala tím, že to mniši pořád opisovali. Tak začínala naše kultura, protože lidi mají skutečně rádi něco hezkého. Tedy kromě některých našich dnešních, co všechno pomalují, aby to nebylo hezké, to protože jejich srdce není hezké, a tak sami nesnášejí nic hezkého a chtějí to zničit. To je pak člověku líto.

Tak tihle benediktýni byli první mniši, a ti žijí vždycky v nějakém klášteře. Po nich pak přišel v třináctém století svatý František, a ten se na klášter vázat nechtěl, ale zasvěceným životem žít chtěl. A tak nebyl mnichem, ale řeholníkem. Přišlo k němu jedenáct prvních bratří a žili společně v kůlně v polích u Assisi, než je vyhnal hospodář, aby se mu tam vešel osel. Ve dne chodili po dvou a živili se prací. Tehdy bylo potřeba v zemědělství hodně pracovních sil, a tak se vždycky někde nabídli a vzali je tam. To mělo zase sociální dopad, protože bratři nesměli přijímat za práci peníze, jenom naturálie, a přijít si pro ně až poslední, až budou všichni ostatní dělníci vyplaceni. A bylo to zařízené tak, že když vyplacení nebyli, tak mohli jít žebrat dům od domu. To by ovšem jejich zaměstnavatel nepřipustil, protože by pak měl z toho ostudu. Takže byl František vlastně zajímavý sociální reformátor. Bratři pracovali zadarmo, jenom za stravu, a ještě se každý rozdělil s někým, kdo měl hlad. Tím se stávali bratry všech lidí a bylo to krásné.

Protože položit život za všechny lidi, to je odpověď na Kristovu lásku, která objímá všechny lidi, a tak se taky František staral, aby měl všechny lidi rád. A ty, kteří nebyli dobří, měl o to radši, protože on by každý byl rád dobrý, jen kdyby na to měl. A tak se stalo, že tam nějací lupiči přepadli klášter a bratři je vyhnali. František tam přišel za nějaký den, oni mu to vyprávěli, a on jim na to řekl: „Bratři, co jste to udělali, vždyť ti naši bratři by neloupili a nekradli, kdyby to nepotřebovali. Tak hezky seberte všechno dobré, co tady máte, a jděte tam a odproste je, že jste je vyhnali.“ Bylo to v Itálii, a tak jim ještě donesli i nějaké to vínko. Dnes by to v této míře nešlo, protože lidi už se odmítají stydět za nečestnost a naopak se chlubí tím, že dovedou krást tak dobře, že ani zákony na ně nedosáhnou.

To naše řeholnictví pochází od slova regule, to znamená pravidlo, a počeštěné je to pak řehole. Podle té řehole my žijeme, a je to celkem jednoduché: nic pro sebe nechtít. Víte, to je úžasné, to dává svobodu, a já to mám s Pánem tak vyjednané, že mu sám od sebe nic dávat nemusím, jenom nesmím odmítnout, když ode mě bude něco chtít. Na to mi vždycky pošle někoho, který má na mě nějaké požadavky. Já se mu to snažím rozmluvit, protože už jsem starej dědek, jenže oni si to obyčejně rozmluvit nedají.

Tak jako minulý čtvrtek po té bouračce tady na cestě do Liberce. Tam jsem si trošku pomačkal žebra, ale je to dobrý, jinak se nic nestalo, mohlo to dopadnout hůř. Víte, když člověk řekne, „Pane, já ti dávám všechno a nic pro sebe nechci,“ (a to jsem si řekl už dávno, skoro před šedesáti lety - to je k nevíře jak někdo může být tak starý a ještě nemít rozum), tak oni na to: A hele, ty kouříš, co? My jsme ti tady něco přinesli ...“

Oni samozřejmě nevědí, co mi dát, protože knížek je teď tolik, že se to nedá přečíst, ty rozdávám zadarmo a ani tak je lidi nechtějí. To dá práce, prosím vás, luštit ta písmenka, lepší je to s obrázky.

Nebo co na sebe: toto je můj třetí hábit. První jsem dostal ke kněžskému svěcení v osmačtyřicátém. Druhý jsem dostal k pětadvacátému výročí svěcení a tenhle třetí jsem dostal k padesátému výročí. No, ono to zase není tak nákladné mě šatit. Vy to máte horší. Je to takové zajímavé a přitom obvykle člověk ví, že dostane všechno, co potřebuje. Ani nemusí říkat, jenom já bych rád.

Co se týče peněz, s těmi mám problém. Já jich totiž teď dostávám móře, jednak jako důchod a pak nám počítají ty kriminální léta a ještě pracuji, protože nikdo není, kdo by chtěl být farářem. Takže dohromady to dělá celých 15 tisíc měsíčně. Z toho dávám rovnou pět tisíc do kláštera, tisíc nebo dva mi sežere auto, ale to už jezdím jen tak okolo, protože do Prahy se bojím. Stravu taky dostávám  - a přitom všem, představte si, nemám ani tu možnost koupit si ty čvaňháky! Svědomí se mi šprajcuje, říká, tohle nemůžeš, máš chudobu a tak mám peníze jenom na to, abych je rozdával.

No zase, nerozdávám každému, protože to u nás jsou takový ti. To se mi taky stalo. Šel jsem jednou ven na autobus a byl tam jeden takový ten a říká: „Brácho, nemáš ňáký drobáky?“ Sáhnul jsem do kapsy, a říkám mu, tady máš. „No a papírový nemáš?“ Tak jsem řekl, že bohužel nemám.

Je to takový hezký, že dávám peníze tam, kde je nechtějí. Tam kde je chtějí, tak tam je nedávám, protože když dneska někdo žebrá, tak je to takový divný. Tihle se nám pletou do řemesla, protože my jsme žebráci z povolání a to žebrání používáme k tomu, abychom rozdávali, a ne, abychom hromadili. Taky jsme svobodní, jak je ta písnička, „Jsem volný jako ten pták.“ Znáte to, tu Hašlerku? Neznáte už? Nevadí.

Ještě bych dodal, že můj děda byl takový vtipálek a jemu že vděčím za všelijaké průpovídky, takové syrovější, jako třeba: „Chlapče, lidem se nezachováš, i kdybys jim pecky na hlavě třískal.“ Nebo: „Ať děláš, co děláš, psovi ocas nenarovnáš.“ Ono to pomáhá, protože když se člověk zasměje, tak si prodlužuje život, protože tadyhle se trošku zatřese bránice a ta zatřese i s tou peristaltikou, no fakt, vždyť to zkuste, život je pak mnohem hezčí, když se člověk usměje. Jejda! Dokonce to dávám občas za pokání, aby se lidi usmáli na ty, kteří vedle nich žijí. Sám se taky snažím dělat si legraci a myslím, že i vy to máte vyzkoušené, že lidi se rádi smějí, když si děláte legraci sami ze sebe, a ne z nich. No a proč ne? Víte, to tak osvobozuje ...

Třeba když na mě někdo vyletí „Jak to, že můžeš bejt takovej ...?“, tak mu odpovím: „Co? Jenom takovej? Člověče, já jsem o moc horší! A ty se mnou nemůžeš vydržet pár hodin denně, zato já mám se sebou vydržet čtyřiadvacet hodin denně. Polituj mě radši, než abys mi nadával.“

Petr:

Jak jsi říkal o těch exotech, tak mně vytanula taková myšlenka – a to už zase není legrace – že vlastně dneska už je exot každý člověk, který má dobro jako svůj program. Vypadá pak jako zářivý pták, který je až příliš viditelný, a tak se raději schová do nějakého roucha a převleče se třeba za františkána.

Bernard:

To se mu ale stejně nepodaří, třeba když jsem přišel na Pankrác, tak jsem tam byl víc nahý než oblečený. Převáželi nás z jedné cely do druhé a všude: „Tady si odložte donaha, a šacovali nás, jestli něco neschováváme. Podívali se nám do obou konců zažívací trubice a potom jsme mohli jít na celu. Za čas se to opakovalo, když nás vezli na další celu. Víte, unést sama sebe, s tou svou lidskou slabostí a unést se radostně, to je dost velké znamení. V této společnosti musí člověk vydržet být jiný, jiný než ti druzí.

Aby mohl být jiný než prostředí, tak zase musí vědět, proč je jiný, protože potřebuje, aby ho někdo měl rád. Je vám to jasné? Když nemáme nikoho, kdo by nás měl rád, tak jsme kyselí jako citrón a odnáší to naše okolí, protože každý je tím vinen, koho potkáme a přesto je to jeho vina, ne naše.

No, protivní lidi to mají to těžký, protože nemohou unést sami sebe. Proto potřebují druhé, aby je měli rádi. To si pamatujte do manželství, je to moc důležité, že cesta lásky je nakonec zajímavá. Začíná to sice ťuknutím sexu, vzbudí to erotickou vlnu, a ta vede ke stálému přibližování k  předmětu partnerského sexuálního zájmu. Potom přijde dotek sexuální a lidi všemu tomu říkají, že je to láska.  Jenže sexuální láska vydrží dva roky, erotická pět, maximálně, ta citová. Když je to spojené, tak to vydrží těch sedm let. A potom dochází k tomu, že lidi se musí rozhodnout, jestli chtějí být spolu, vedle sebe, anebo od sebe.

No a být spolu, to vede k jedinému společnému životu, který vzniká tím, že se jeden i druhý vzdává svého já a nahradí ho společným „my“. V praxi to znamená, že nemohu říkat: „Já tě znám, já tě mám přečteného.“ Pak už to nejsem já ani on či ona, ale jsme to my! A ta láska agape, to je třetí stupeň, ta vlastně žije tím, co dává. Dávat odpuštění, to je to nejkrásnější, protože kdo odpouští, tak z toho vůbec nic nemá a právě proto je to taková krása, nejkrásnější forma lásky, která všechno spojuje.

Odpustit tomu druhému, že je právě tak protivný, jako je! Protože když já ho nepřijmu, ani on sám sebe nemůže přijmout. Je to jasný? A když ho přijmu a řeknu mu, hele, ty jsi sice mizera, ale já tě mám rád, ty jsi jediný světlo na světě, co mám…  Jako malý princ se svou růží. Nezáleží na tom, že těch růží je celý záhon, ale to je ta jediná, protože ta ho sekýrovala, protože tu musel pořád obskakovat. Až teprve liška mu řekla, že je to jeho jediná růže, protože té se hodně často věnoval. Znáte to, Malého prince? To je krása!

Když tomu druhému věnuji svůj čas, tak už toho mám taky plný zuby, víte? A čím víc se dáváte, tím víc vás lidi chtějí. Když jsem teď přijel do Prahy, tak jsem byl v Holešovicích už ve dvanáct hodin, a do této doby, je devět večer, jsem neměl pro sebe víc času, než jsem si udělal jedno kafe. Víte, říkám, na lidi se může člověk spolehnout, že ho svlíknou i s kůže. Pak je problém nezatrpknout, brát to s vírou, že dám jenom to, co mám. No a já mám takovéto úsloví: „Pane, beru, nerad, ale s radostí!“ To si musím říkat dost často. No přece když mu něco dáváte, tak to nemůžete dělat otráveně, musí to být radostné. Ale že se ti nechce? Mně se sem taky nechtělo! Stačí, ne? Ne všichni najednou.

Tazatel:

Možná, že by bylo zajímavé začít právě od původního tématu této přednášky, františkánství a buddhismus, a co si jeden od druhého mohou vzít. Určitě třeba pro františkánství by to bylo zajímavé a naopak.

Bernard:

No, já jsem se s buddhismem setkal prvně vlastně v životě tady v osobě Petra, když přišel za mnou. Jednou jsem tak předstíral zbožnost v kapli a on říká: „Hele, potřebuji s vámi mluvit.“ „Já říkám, no a kdy?“ Tak jsme se dohodli no a on mi o těch buddhistech ani moc neřekl a spíš sám vyzvídal o křesťanství, tak nevím…

Myslím, že v čem se my od buddhistů můžeme učit, to je ztišení, mlčení, vnímání. Víte, to co je důležité, to je očím neviditelné, říká Malý princ, a taky že se poznává srdcem. Tedy učit se komunikovat srdcem. Myslím, že jenom to mlčení, to je krásná věc. Nevím, jak to vy pěstujete doma v praxi, ale my to s tím mlčením nepřeháníme. Zase obráceně, co se dá pochytit od františkánů, tak bych byl rád vám nabídnul účast na té naší radosti. A víte, v čem spočívá františkánská radost?

To šel bratr František s bratrem Lvem. Bylo zima, foukal severák a ještě padal sníh nebo pršelo a František říká: „Bratře, Lve, napiš“ (to byl jeho písař) „kdyby menší bratr chtěl zázraky, napiš, to není dokonalá radost.“ A šli dál zase mlčky. Po chvíli říká František: „Bratře, Lve, ovečko boží, napiš, kdyby menší bratr obrátil celý svět, to není dokonalá radost.“ A tak to párkrát pokračovalo a bratr Lev říká: Ale bratře, Františku, v čem ta dokonalá radost opravdu je?“ František říká: „Podívej, teď doputujeme do nějakého kláštera, mokří, zmrzlí a zaboucháme na fortnu a bratr vrátný se zeptá: „Co vy jste zač? A my řekneme: „My jsme menší bratři.“ A on nás vyžene, že nejsme žádní bratři, že jsme pobudové. A když my zase, protože nemáme jinou možnost, zatlučeme na bránu a on: „Kdo jste?“ „To jsme zase my“. A když na nás vyletí s klackem a zbije nás a my to dovedeme snést, tak bratře Lve, napiš, v tom je dokonalá radost.“

To máte, jak se člověk k čemu postaví. Jsou dva typy lidí, optimisti a pesimisti. Ti se od sebe poznají podle toho, že když optimista vidí skleničku, tak řekne, to že je skoro plná. Naopak pesimista řekne, vždyť je skoro prázdná, a oba mají pravdu. Víte, na každém tom černém beranu je možné najít bílý chlup.

To je taky moje životní zásada, podložená zkušeností, že když člověk jeden den nic nejí, tak mu druhý den o to víc chutná. Pak se můžu pěkně dívat, jak mám momentálně hlad, protože se těším, že se pak najím. Místo brečet nad sebou, mohu se radovat, protože se mohu trénovat ve svobodě. A tak myslím, že když se jenom trošíčku nakazíte tou františkánskou radostí, tak potom když jeden druhému šlápnete na kuří oko a oba dva to dovedete přijmout s humorem - ta jedna strana „to jsem rád, že nejsi slon“ a druhá strana „děkuji, že nejsi stonožka“ - tak je možné se přes to přenést a udělat si legraci sám ze sebe.

Když do toho vnesete trošku humoru a pak vás jako hlavu rodiny vaše lepší polovička dopálí a vy si zazpíváte „Eště som sa neoženil a už mi žena bije,“ tak zjistíte, že nejste na tom tak zle, když vás ještě nebije. Znáte to, jak to pokračuje, ne? Chyba, nedostatek všeobecného vzdělání! „Až se budu přesto ženit, vyrobím si tri kyje. Jedním budu ženu bíti a tím druhým dreci, dreci, dreci, a s tím tretím kyja-kyjačiskom pojdu na zálety.“

Víte, ta svoboda, to je něco k nezaplacení. Jak jsem stál nahý v kriminálu na nádvoří a teď se to všechno prohlíželo, tak jsem měl radost, že nemám vůbec nic a že všechno vlastně mohu dát Pánu. Vždyť jsem mu to slíbil! A teď, když už jsem starý, tak se těším, že mu konečně dám všechno, a on si teďka opravdu bere jednu věc za druhou.

Konkrétně se člověk zadýchává, když jde do schodů. Ještě včera jsem mohl chodit rychle, dneska už to nejde. Před dvěma lety jsem se vyžíval v řezání stromů, spadl jsem i s žebříkem a od té doby si už netroufám. Jen chodím a dívám se, jak ta zahrada pustne, a říkám Pane, tak já ti to dávám. A kdybys mi někoho přihrál, aby mi s tím pomohl, tak bych ti byl vděčný. A tak se těším, že mu skutečně odevzdám všechno a že budu konečně svobodný.

No a to není zase tak špatné, tedy ta chudoba. Já nevím, ale to je k nezaplacení. Vždycky jsem dostal všechno, co potřebuji, někdy i výprask. Stačí za to děkovat. To je ten pozitivní přístup k věci. Nikdy mi to nenapadlo jinak, naopak. Když jsem seděl v cele na zemi a pil vodu ze záchodu, tak jsem si říkal: „No, člověče, co chceš?“

My jsme totiž předtím byli v Bruselu, podívat se u sester Klarisek. Ony slavily sto let od založení domova a další stovky let od založení té větve. To, co pak bylo v kriminále, bylo proti tomu, co jsme tam viděli, učiněná pohádka. My jsme dostávali každý den teplé jídlo a to ty sestry neměly. Ty měly jenom právo, že když tři dny nemají vůbec nic do pusy, tak směly zazvonit na zvon hladu. Za války se jim to stalo dvakrát. Asi nevíte, jaký byl v Belgii hlad za války, a že ho měli i jejich sousedé.

Jako Věra Procházková, ta reportérka z Čečenska, jistě jste o ní četli v novinách, tak ta říká, že by na humanitární pomoc sama nedala ani korunu, protože je jí stydno za ty pracovníky, co si z příspěvků na ty chudáky sami berou platy ve výši několika set dolarů. Víte, já jsem se taky vždycky styděl, že se mám lepší, než ti druzí. Nikdy mi nepřišlo, že se mám špatně, právě naopak.

Posluchačka:

Jestli nežárlí vaši kolegové, že jste oblíbený?

Bernard:

To nevím, já se jich neptal, ale myslím si, že mě mají rádi. Měl jsem totiž kdysi nějaký čas v Liberci na krku naše mladé, abych je vychovával. A teď se u nás dostali na vedoucí místa, a tak říkám: „Teď nám, starým dědkům, vrátí to, co jsme do nich investovali,“ No a představte si, že jsou na nás tuze hodní. To je, co? Tak já nevím, každému jdu z cesty, a jestli jsem oblíbený nebo ne, o to se nestarám. Obyčejně si nemohu stěžovat na to, že by mě lidi neměli rádi. No, ale když jako někdo řekne, že jsem nesnesitelný, tak řeknu, to máš pravdu, mně to taky dá práci, než se snesu.

Když jsem šel v sedmnácti do noviciátu, zdálo se nám tenkrát všecko jednoduché, protože jsme věděli, co nás čeká, jak bude ta naše budoucnost vypadat, tedy alespoň jsme si mysleli, že to víme. Měl jsem i nějaké výhrady, že řeholník františkán může přijímat všechny dary, protože je přijímá pro společenství, ale nesmí je už nikomu dát, protože to není jeho, je to společenství. A tak jsem se těšil, že až budu představeným, že si to vynahradím.

O to se snažím pořád, já jsem takový, navíc venkovský farář, a ti naši bratři vedoucí mají pro nás staré pochopení. Přece když někdo něco potřebuje, tak bych to nepřenesl přes srdce mu to nedat. Už jako mladý jsem byl infant terrible a vyjadřoval jsem se taky tak. Když jsem viděl něco asociálního ze strany představených, tak jsem říkal, že tohle je hrůza a že jsem ochoten pověsit hábit na hřebík, než v tom žít. Zatím mě za to nevyhodili, přežil jsem vždycky. A máma mě říkala: „Kluku, ty máš takovou hubu.“ Já jsem říkal: „Vždyť je to má jediná obrana.“ A nejlepší je, když člověk má pravdu, víte, nebo to je nejhorší, ale musí být pak ochoten přijmout nějakou tu ránu, protože ta je taky pravdivá a mít z toho tu dokonalou radost.

Mě hlavně oslovila ta Františkova velkorysá láska, která nemůže počítat, co jí to vynese. V manželství jste slibovali to samé, ne? Tak víte, že to není tak jednoduché, ale stojí to za to. Víte, já jsem měl ve farnosti jedny ovečky, už oba dva jsou nebožtíci. On byl stejně starý jako já, o dva měsíce starší, ona byla mladší o dva roky, a jednou on mně říká, už byl kolem té šedesátky: „Víš, ta láska, to ti je tak úžasná věc, to je takový dar,“ a měl plné oči slz. Bylo to taky tím, že jako kulaci byli pronásledování, a tak tím drželi pohromadě.

Víte, život má pro nás cenu toho těžkého, co jsme v něm překonali. A nebojme se toho těžkého, je to dar pro nás, abychom rostli, abychom rostli v lásce. A právě když vám váš životní partner pije krev, tak si řekněte, že je to dobré, protože tím se stáváte s ním víc jedno. To je společná krev.

Myslím, že ze všeho nejpodstatnější je být dobrý. To je ta láska, která se rozdává, tím tvoří vazbu, tím vytváří boží království, protože Bůh je láska. O Bohu nemáme žádné představy, protože vždycky On je větší než naše představy a víme jenom, že je absolutní dobro, tajemství života, tajemství lásky. A tak když se mu otevíráme, toužíme po něm, tak nás přece nevykopne, ne?

Já zase děkuji vám, že jste mne sem vyhnali. Tak vám děkuji za to, že tleskáte, co jste mi tady dali, tak zase rozdejte, protože cokoli dáte jednomu s mých nejmenších, tak dáváte mě. Jistě víte, kdo to řekl.